Vánoční výlet do Českého Středohoří
Bečov - Milá - Raná

27.12.2006

Každý jsme si nějak užívali vánočních svátků a školního či pracovního volna. Nám se nechtělo sedět doma, a tak jsme inspirováni výletem na Komáří vížku společně s Jerry a Jezinkou vymysleli výlet do Českého středohoří, resp. do jeho nejzápadnějšího cípu, na vršky, kde jsme ještě nikdy nebyli, na vršky Milá a Raná.

Než jsme ráno vyrazili, čekalo nás překvapení a to v podobě několika centimetrů sněhu, bohaté námrazy a celodenní teploty pod nulou. Krajina tak dostala úplně jiný ráz, ráz bílého mrazivého příkrovu. Jako pod pokličkou nás držela velká mlha, skrz kterou nebylo prakticky nic vidět. Na druhou stranu to dalo celému výletu neopakovatelné kouzlo.

Prosluněni na vrcholu Milá

Cesta na první vršek nás až na poslední kilometry vedla po silnici, kde se z mlhy z nenadání vynořilo auto či vesnice. Jakási bílá tma všemu dodávala pocit tajemna, chladu, ale i zimního nádechu přírody. Samotný výstup na Milou(510,1m) byl po zledovatělých skaliscích notně kluzký a pro nás to byl 8000 vrchol. Posledních 100 výškových metrů znamenalo vyšvihnutí se nad mlhu. Všechny mraky byly najednou pod námi, z nich vystupovalo pár vyšších okolních vršků, kolem se proletělo hejno kachen a my najednou byli v úplně jiném světě. Najednou jsme se mohli opalovat na sluníčku a všechnu zimní náladu nechat "tam" dole, jako by se nás to ani netýkalo. Nádherné chvíle.

Kája, decentně demonstrující, že zdolala výstup na vršek Raná

Nicméně jsme se opět ponořili do mlh a za zpestření různých her zaměřených na pozornost šlapali dále. Mlha pomaličku stoupala výše, a tak už jsme žádný takový výhled nezažili, ani na Rané(457,2m). Byla už jen bílá mlha, bílá tma.Cesta však ubývala, byť byla poměrně dlouhá - 17,5 km. Drželi jsme se značky a prostě šli. Jako bychom se v kraji ztratili, značky nás vedly a nebylo třeba vnímat vůbec nic jiného. Mlha byla jedinou jistotou, ve které se naše existence ztrácela, nacházet se však nebylo třeba, neboť cesta byla vytyčena. Na samotný vrchol Rané nás už vyběhlo jen pár, někteří zůstali v sedle. Na vrcholu jsme zachytili místo, odkud startují paraglajdisté a pokračovali dále. Za světla může být tento holý travnatý kopec velice zajímavý. V Lenešicích jsme zašli na čaj a grog do místní putyky, putyky postavené pro místní zemědělce a případné nenáročné poutníky. Na zdi visel velký obraz Gustava Husáka a osazenstvo tvořili dědové, hospodáři a zemědělci nadávající na současnou politickou krizi. I ceny tomu odpovídali, čaj za 3,50 a grog za 17Kč. Vypadalo to jako cesta zpět v čase, kam že jsme to došli? Nakonec nás nádraží a vlak ujistil, že jsme správně a my mohli zkonstatovat pouze jediné: Výlet se povedl a lépe jsme tento den strávit nemohli. Zakončím toto povídání jako Jezinka při výletě na Komáří vížku. Tak, kdy se jde zas?

Jan Robek - Janek
info o autorovi | poslat vzkaz
Zpět
© 2007 Roverský kmen Neštěmice | rs.nestemice@centrum.cz | Na hlavní stranu