Kmenový sněm 10.2.2006

Hodilo by se spíše napsat "Noční výlet do Jizerských hor". A proč? Dozvíte se, pokud si tento článek přečtete celý...

Na tento víkend Komtesa objednala srub, který se nachází pár metrů od vrcholu Poledník v Jizerských horách. Byli jsem tam naposledy někdy v zimě před osmi lety, ale věděli jsme kudy se tam jde. Srub se jmenuje Tomka a co si tak nějak pamatuji, tak je to tam romantika... Pro vodu se chodí do nedaleké studánky, žádná elektřina, uprostřed divočiny... No nádhera.

Cesta začala zajímavě už v Ústí ve vlaku. Na plném nástupišti lidí stál vlak s dvěmi vagóny. Už takhle lidé stáli snad všude a do toho se mělo vejít sedm neštěmických roverů. Já se Světýlkem jsem si našel v rohu místečko, které se zdálo být nejlepší a nejpohodlnější. Skoro bylo, ale jen do té doby než tam začal každých pár sekund běhat strojvůdce a mačkat tlačítka za našimi zády. No nic, i přes větší zpoždění jsme konečně z Ústí vyjeli. V Děčíně náš vagón přestal otvírat dveře, tak se České dráhy rozhodly ho vyměnit. Cesta do Liberce už byla vcelku normální. V Liberci jsme měli pár minut čas na přestup, tak jsme šli bufetit do místního bufíku.

Bufet v Liberci na nádražíPo cestě z Liberce do Oldřichova jsme se chystali na tvrdou cestu do hor. Nasazovali návleky na boty, hendsfrý do uší (vysílačky), obalovali jsme se šálami atd. Byla to asi zajímavá podívaná pro ostatní cestující. Už v Ústí jsme si všimli, že začalo chumelit, tak jsme měli strach z toho, jak to bude vypadat tady, v horách. Otevřeli jsme dveře vlaku, vystoupili a co myslíte? Chumelilo a chumelilo a kdyby to, všude bylo asi 40 cm sněhu.

Závěje v Oldřichově na nádražíNeřešili jsme to, protože jsme to tak trochu očekávali. Vyrazili jsme tedy směrem do hor, zatím přes vesnici, což nebyl problém. Za vesnicí jsme najednou museli pomalu hledat cestu. Tady jsme se museli brodit asi 50 cm sněhem a pomalu začínalo převýšení, které za nějakou dobu špatně snášela Jezinka, která každou chvilku musela odpočívat, protože se jí motala hlava. Zip se obětoval a vzal její batoh. Já se Světýlkem jsme tak trochu podpírali maroda, aby se nám neskutálel ze stráně. Cesta ubíhala pomalu, ale přeci. Po několika kilometrech jsme si nějak přestávali věřit a začali jsme přemýšlet, zda jsme jednu důležitou odbočku už náhodou nepřešli. Proto se nám nyní hodily vysílačky, kterou měl v uchu Zip a druhou já. Vyrazil jsme tedy s Komtesou dál po cestě a podávali jsme zprávy, zda se tu ta naše odbočka nachází nebo ne. Ušli jsme pár metrů (ono se to hodně špatně odhaduje, když se člověk brodí najednou v 60 cm sněhu) a našli jsme ji. Čekali jsme na druhou skupinku. Zde jsme si odpočinuli a poté jsme se rozhodli vyjít. Přes křižovatku jsme se plácali asi 10 minut. Nebylo to tím, že byla tak velká, ale tím, že z 60 cm sněhu tu najednou bylo 150 cm a to nás trochu překvapilo. No tak naše rychlost chůze (jestli se tomu tak dá říci) byla něco kolem 300m/hod. To bych nikdy neřekl, jak hluboko člověk může klesnout, když má na sobě batoh:. V jeden moment jsem stál ve sněhu komplet celý (měřím kolem 187 cm). Zkoušeli jsme různé metody, abychom zvládli jít dál. Světýlko přišel s nápadem jít po okraji cesty, ale když zjistil, že tam je víc sněhu než na cestě, tak se doplácal na naši pěšinku. Chvilku jsem šel první já, ale nešlo to. Zkoušel jsem rychle běžet po čtyřech, abych se nestihl propadnout, ale věřte, že se blbě dostává ze sněhu, když máte zabořené i ruce:. Po chvilce zkusil jít první se svým nápadem Matěj. Házel před sebou batoh a tím sníh byl udusanější. Zase za nějakou dobu někdo vymyslel, že to chce pomalu udusávat před sebou sníh. Touto metodou to šlo nejlépe. Udělali jsme jeden krok asi za 20s. Jelikož jsme byli všichni promrzlí, začali jsme spekulovat nad tím, za jak dlouho tam asi dorazíme. Podle mapy jsme byli od srubu asi 1,5 km, ale detail byl v tom, že ke srubu vede malá pěšinka, kterou zřejmě nenajdeme. Nestydím se za to, že jsem přišel já s návrhem to vzdát a jít zpět do vesnice. Bylo zhruba kolem 1. hodiny noční. Snad všichni byli promrzlí a ne všichni byli tak nadšení jít dalších pár hodin hledat v těchto podmínkách srub. Jedna z věcí, která také rozhodovala byla, co ve vesnici do prvního vlaku? I přesto jsme to po hlasování otočili o 180 stupňů a šli do vesnice. Cesta byla rychlá, ale nebyla tak veselá, jako nahoru. Prožili jsme prohru...

V penzionu U KozyVe vesnici jsme zjistili, že vlak do Ústí nám jede za 2,5 hodiny, ale na místím nádraží se to vydržet nedalo. Ještě že na Oldřichovském Sedle je "Nonstop penzion". Tak jak to tam vypadalo a probíhalo, by chtělo napsat článek zvláště. Ale hned nám stoupla nálada.

Cesta z Liberce proběhla snad nejrychleji co jsme zažili. Hned jsme usnuli a probudili v Ústí. Ještě že vlak jel přímo. Šli jsme na klubovnu, kde jsme se vyspali a večer jsme sněmovali...

Na závěr bych jen dodal, že jsme si asi všichni sáhli na dno a v sobotu večer jsme se shodli všichni na tom, že by to asi dopadlo hůře, kdybychom pokračovali v cestě.

Michal Vondráček - Miki
info o autorovi | poslat vzkaz

© 2005 Roverský kmen Neštěmice | rs.nestemice@centrum.cz | Na hlavní stranu