Obnova Tatier 24. - 31.7.2005

Z Tater se mi nechtělo. Hlavně proto, že tam bylo všechno k dispozici, bylo tam krásně (rozuměj hory, počasí) a pak mezinárodní skautský akce maj takový nějaký kouzlo. Všechno klape, nic neni na ostří nože a lidi se na sebe smějou (specielně když si nemůžete vzpomenout, odkud se znáte:-)). No ale vrátit jsem se musel (respektive jsem si myslel, že musim, ale to nepatří do tohohle povídání) a tak jsem aspoň mohl sepsat tenhle zápis.

"Pomozme Tatrám" byla akce Slovenské skautské organizace. Po loňské tragédii, kdy to nezvládla velká část lesů nejvyššího karpatského pohoří, se rozhodovali jak pomoci, a přišli na to, že bude dobrý sehnat nějaký peníze a uspořádat dobročinnou akci o letošních prázdninách. Postupem času se jim hlásilo čim dál tím víc lidí a tak akce dostala i mezinárodní rozměr (prej 12 zemí, ale kromě Slovenska a Čech tam přijížděli jen jednotlivci či hodně malé skupinky). Náš kmen dal Tatrám přednost před dobrodružnou plavbou na voru po Labi i před vandrem na Ukrajinu (ostatně zlomky této debaty se objevily i na těchto stránkách). Nakonec se nás v neděli 24. července sešlo na ústeckém západním nádraží 10 (v Kolíně se ještě připojila Ája, takže konečný účet byl 11).

Vysoké Tatry nás vítají U Žiarské chaty Chata, ve které jsme bydleli

Jak to celý mělo vypadat? Naivní byl ten, kdo si myslel, že jedeme sázet stromky (a byli tací, i když to nepřiznali:-)). Pomoc spočívala především v oživení turistického ruchu v celé oblasti. Skauti, i kdyby jich bylo sebevíc, nemohou zastat práci těžké lesní techniky. Přesto se ale k činnostem blízkým sázení dostalo, prořezávali se polomy, aby se pro nové semenáčky udělalo místo (budou se sázet na podzim a na jaře, a pak ještě asi 100 let:-)). Pak se také mělo uklízet přímo v obcích (ono je to teda všechno jedno velký město se jménem Vysoké Tatry) atd. atd. Jenže to mělo být a velmi se to liší od toho, co nakonec, alespoň co se týče naší výpravy, bylo (to jsou věty :-)).

Takže z toho ústeckýho nádraží jsme v půl sedmé večer vyrazili do Kolína a tam po hodině a půl čekání nastoupili do rychlíku, který nás dovezl až do Popradu. Odtud to bylo už jen kousek električkou. Sice nadvakrát, protože jsme napoprvé jeli načerno, ale zvládlo se to. Polámanými stromy nás vítala Tatranská Lomnice. Byli jsme sice očekáváni už v neděli v osm večer, ale to nešlo stihnout, protože jsme teprve v pátek dorazili z tábora a regenerace chvilku trvá. Zpoždění 13,5 hodiny se nám ale v podstatě vyplatilo, protože na nás první den už nečekala žádná práce (neštěmický se zkrátka neztratěj). Tak jsme si jako v klidu vybalili, prohlídli okolí a dostali nějaké úvodní informace. Také jsme dostali na výběr: buď budeme v Lomnici jako ostatní a budeme dělat všechny ty hezký činnosti, který jsem popisoval výše, anebo se můžeme na celý týden odebrat do srubu uprostřed hor (navíc do oblasti nepostižené vychřicí), kde není nic, žádná elektřina, pouze voda z barelu a suché WC. Jídlo si nakoupíme dopředu a práci nám každý den budou dávat lesníci. Sice to není ideální stavení pro 11 lidí, ale vejít bychom se prý mohli. Po chvilce rozhodování bylo jasno: jede se do srubu!

Nakonec odjezd trval docela dlouho, dostali jsme ještě bezpečnostní instruktáž, taky se nakupovalo v Tescu v Popradu (utratilo se 4500,- Sk). Cesta trvala přes hodinu, srub se totiž nacházel v Žiarské dolině, což je na začátku Tater, kousek od Liptovského Mikuláše (asi 60 km od Lomnice). Jak vypadal lze vidět na obrázku, který je tady někde okolo, bydlet se dalo pouze dole, kde byla předsíň, kuchyňka a jeden pokoj. 11 lidí se tam ale vyspat mohlo (ověřeno 4x). Spát se šlo brzo, protože jsme byli ještě unavení z vlaku a ráno nás konečně měla čekat práce.

Plačlivé a Žiarské sedlo

Ráno nás po vydatné snídani navštívil předseda místního lesnického sdružení i s bývalým náčelníkem horské služby. Vzali nás po skupinkách terénní Ladou do hor k Žiarské chatě (1325 m.n.m.). Tam jsem se ještě nad sklenkou pálenky pozdravil s jejím šéfem a tak jsme si tak povídali o horách a o životě v nich... Jasně, práce: no asi v 11 hodin nás konečně tedy zaúkolovali. Po četných lavinách je v potoce hromada dřeva, chtělo by to vyklidit. Ok. Ještě ujištění, ať ve 13 hodin přijdeme na polívku a mohli jsme se dát do toho. Voda sice byla strašně studená a sluníčko taky moc nesvítilo, ale pracovalo se. Za ty dvě hoďky se uklidil pořádný kus, ale v celkovém kontextu hor to bylo pouze takové drobné zlepšení. Dali jsme si oběd a chtěli jít dál pracovat, jenže prej už máme padla, tak jsme skončili. První den tedy pohoda.

Druhý den nás čekalo něco podobného. Druh práce byl sice jiný (půlka čistila okolí hlavní cesty na chatu od malých stromků, půlka připravovala mosty pro turistické cesty), ale pracovní režim podobný. Navíc bylo velké vedro, tak se občas udělala i nějaká ta koupací pauza. V jednu polívka nahoře na chatě a prej zase padla. Hm... Co s načatym večerem... Nakonec jsme se rozhodli pro odpolední výlet přes okolní vrcholky. Pouze Čert s Pedrem to vzdali rovnou. Matěj se Fčelkou si zvolili svojí trasu, ostatní takový šestihodinový okruh: Žiarská chata (1325) > Smutné sedlo (1962) > Plačlivé (2125) > Žiarské sedlo (1965) > Baranec (2180) > náš srub (asi 800). Popisovat to moc nejde, prostě to bylo strašně hezký, mohlo za to hlavně počasí (krásný výhledy, pěkný mraky na focení), výstupy sice dali občas zabrat, ale bez báglů se to celkem dalo. Problém byl spíš v tom, že jsme nebyli vybavení (žádné jídlo, žádné pití, montérky :-)). Nakonec byl nejhorší ze všeho sestup z Barance, který trval (mně) něco přes dvě hodiny. Nakonec jsme ale všichni šťastně dorazili s ani ne hodinovým zpožděním.

Ve čtvrtek nás kromě práce čekala krásná horrorová příhoda v blízké jeskyni. Celkem v šesti lidech jsme se rozhodli jí prozkoumat (nebyla to jeskyně, ale stará důlní chodba). Vzali jsme si jedinou baterku, kterou jsme měli, a ve složení Zoubek, Zip, Ája, Komtesa, Pedro a Jerry jsme se neohroženě vydali vpřed. Jenže po několika desítkách metrů jsme objevili na stěnách podivné rudé fleky, Zoubek, která šla první, se celá roztřásla a ve chvíli kdy někdo vyřkl podezření, že jde o krev, se všichni obrátili na úprk. Já jsem statečně celý ústup jistil, ale baterka byla jenom jedna a tak jsem se vrátil taky (auu, nebijte mě ! :-))))))). Nebyla to ale poslední návštěva...

Traktorista Juraj Z výletu po horách Vory na Dunajci

Večer nás navštívili naši staří známí lesníci, že prý potřebují pomoc s nějakými kládami. Rádi jsme vyhověli, nevím teda, k čemu nás potřebovali, traktorista Juraj by to celý zmáknul sám (zastal práci minimálně 4 roverů, s kládama si házel jako s klacíky a ani mu nevadilo, že na druhym konci je Mišák), ale večer to byl příjemný. Dozvěděli jsme se zase něco víc o tom, jak to v horách chodí a dostali kontakt kdybychom se třeba někdy rozhodli přijet na návštěvu.

V pátek ráno už nikdo nedorazil, že jsme prý pracovali i ve čtvrtek večer, takže se to vykrátilo. Takže pohoda lábus, váleli jsme se na sluníčku, chytali lelky a hráli Bang! Kolem poledne dorazil jeden z místních, že nás vezme do jeskyně. Vzal s sebou i několik baterek, takže už se šlo líp. Tentokrát jsme se fleků nelekli (šlo o vývěry zvláštního druhu kamene, navíc stále rozpouštěného vodou), a po skoro půl hodině došli až na konec (odhadem tak 400 metrů do nitra hory). Odpoledne se začlo uklízet a když pro nás nikdo ne a ne přijet, začli jsme hrát na schovku. Při jedné hře to trochu nezvládla Zoubek, zakopla o nataženou šňůru a po krásném saltu si zlomila klíční kost. Holt pešek. Ale v popradský nemocnici si s tím nějak poradili, horší to bylo s pojišťovnou, ale to se snad taky nějak vyřešilo. Ještě jsme to probrali večer u kofoly a pak šli spát.

V sobotu bylo volno. Všechny organizovaný zájezdy byly obsazený, tak jsme aspoň zařídili, aby se další konal proti plánu v neděli. Celý den jsme věnovali hraní Bang!u, pití Kofoly, taky jsme vyslechli přednášku o Mongolsku, koukli na fotky hořících Tater, zahráli stolní fotbal, procpali se do turnaje v Carcassone atd. Někteří byli někde na výletě, ale nic o tom nevim :-) Neděle proběhla v ještě zběsilejším tempu. Hned ráno se odjíždělo na Splav Dunajce. To se dvě hodiny plavíte na speciálních vorech (pltích) po docela divoké řece na slovenskopolské hranici. Příjemný výlet (hlavně když byl zdarma). Akorát po návratu do Lomnice nezbylo už moc času na nic a tak jsme vyžebrali cenu za nedohraný turnaj v Carcassone (škoda přeškoda, vítězství bylo na dosah). O cestě domu už moc povídat nemusím, snad jen, že se mi neodjíždělo snadno. Jak jsem zmínil na začátku, mělo to takovou zvláštní atmosféru, člověk si odpočinul, i když pracoval. A to taky není vždycky :-)

Jiří Škoda - Zip
info o autorovi | poslat vzkaz

© 2005 Roverský kmen Neštěmice | rs.nestemice@centrum.cz | Na hlavní stranu