Byla to kmenová akce připravená Jankem. Pokud to někdo dočte až do konce, tak se dozví naše skvělé zážitky. Záměr expedice byl: navštívit a projít chorvatskou krajinu, NP Paklenica a Plitvice a také jít po stopách Vinnetoua, který se zde natáčel. Členové expedice: Janek, Paleček, Méďa, Komtesa, Stopa, Jožin a Hardy. Předem musím všechny upozornit na to, že je tento text opravdu dlouhý a dosti časově náročný, takže ho raději čtěte na vícekrát. Já se omlouvám, ale tato expedice byla totiž dlouhá a náročná a také jsme toho tam hodně zažili, takže se není čemu divit.

18.10.2002 (pátek) Den první - Cesta

Jela jsem v 7:13 Chomutovským expresem do Prahy Holešovic. V 10:58 odjíždělo EC Smetana směr Vídeň. Do České Třebové jsem se roztáhla po celém kupé, v Třebové nastoupil Janek a Méďa, v Brně pak Paleček. Ve Vídni jsme přistoupili do IC směr Záhřeb. Když si k nám sedli Rakušáci, bavili jsme se stále velmi hlasitě česky, byla to sranda. Projížděli jsme Alpami, krásné hory a tunely se nám líbily. Pasovými kontrolami skrz Slovinsko jsme se dostali do Záhřebu (ve 22:30). Našli jsme autobusové nádraží, na které měl přijet zbytek naší expedice a šli jsme projít noční město. Záhřeb byl pěkně osvětlený, má spoustu náměstí a také pěkné památky. Nejhezčí byla katedrála - momentálně v opravě.

19.10.2002 (sobota) Den druhý - Přechod Velebitu

Já a Palec jsme to ve dvě hodiny vzdali a šli jsme spát na autobusák - na stoleček u zavřeného bufetu. Ve tři hodiny přišli kluci a tak hoďku jsme spali. V pět hodin měli přijet Stopa, Jožin a Hardy, ale přijeli až v půl. Je stejně zajímavé ,že se nám povedlo se setkat. V 6h jel vlak IC a tak jsme si mákli. Vlak byl povinně místenkový, nenádražáci si kupovali lístek. Ve vlaku jsme se prospali a v 10.20 jsme vystoupili v Lovinacu. Přivítalo nás rozstřílené nádraží a smutná deštivá krajina. V baráčku u nádraží jsme načepovali vodu a vyrazili do kopců. Potkávali jsme rozstřílené dopravní značky, domy a déšť.

Zarazila nás cedule minové pole - zákaz vstupu. Pokračovali jsme stále do drsného pohoří Velebit. Počáteční úmysl stopovat nás po krátké době přešel - nic tam nejezdí. Prvních 17km v nekonečném stoupání bylo strašně vyčerpávajících. Když jsme konečně došli podzimní barevnou krajinou na kopec, naskytl se nám výhled na skalní útvary Tulove Grede, jejichž dominantou je nádherný "Nuggets hill" (kde ve filmu Vinnetou - I. díl umírá Vinnetoův otec Inču - Čuna a jeho sestra Nšoči). Nebylo kde přenocovat, protože všude byly miny. V cestě nám stál zrezivělý tank a tak jsme ho prolezli. Válka zde byla před deseti lety. Zastavilo nám auto - nejbližší vesnice je 23 km. Měli jsme totiž "nepřesnou" mapu - měřítko 1:250 000. Šli jsme dále a od bílého kostelíčka byl vidět nádherný západ Slunce a také výhled na Novigradské moře. Sešli jsme trochu do údolí a zapíchli to na loučce u nějakého baráčku se zříceninou starého domu, či hradu - kdo ví. Ve větru jsme si uvařili večeři a šli se konečně vyspat, protože tu noc předtím jsme se moc nevyspali.

20.10.2002 (neděle) Den třetí - Přesun

Začala jsem si uvědomovat, že jsem v cizině. Ráno jsme si sbalili stany. Přišel k nám pes -poslouchal jen na Palcovo "vole sedni". Za chvíli k nám přišli ovečky a Palec jim dal napít. Vyčistili jsme si zuby. Došli k nám pasáci oveček a ukázali Palcovi zkratku. Došli jsme ke staveništi dálničního tunelu "Svatý Rok". Chtěli jsme jít rozbahněným staveništěm, ale jeden pán nás zastavil. Nakonec jsme jeli autobusem - řidič nás vzal až dolu na křižovatku, ušetřil nás od 3 hodin cesty. Rozhodlo se, že dál pojedeme stopem. Jožin stopnul autobus a postupně nás všechny nabral - až k mostu Máselnický (za války byl zničen). Odtud to bylo jen 17 km do Starigradu - Paklenica.

Já šla s Hardym. Krajina se už změnila, po jedné straně průzračné moře a po druhé vysoký a pokořený Velebit. Rostliny zde už také samozřejmě byly přímořské - fíky, mandle… Bylo krásně a po 7 km jsme si dali oběd. Předešel nás Méďa a za zatáčkou si sedl k Palcovi a Stopě k moři na oběd. My o nich nevěděli. Jožin a Janek nás předešli a my akorát dojedli a stopli auto. Z okýnka jsme mávali Jankovi - ten, když nás spatřil, tak se strašně vztekal. U kostelíčka jsme byli první, za půl hodiny přijel Janek a Jožin, pak Méďa a Palec se Stopou to šli pěšky. Šli jsme hledat nocleh, obešli jsme kempy a poněvadž všichni mluvili německy (jsou zvyklí na německé turisty), tak nám nedělalo problém se domluvit. Našli jsme nejlevnější kemp BOPO a utábořili se tam. Pak jsme šli sledovat západ Slunce k moři. Natrhali jsme si mandle, fíky, oříšky… Moře bylo studené. Západ Slunce byl opravdu nádherný. Vrátili jsme se k baráku a uvařili si večeři. Objevili jsme, že má paní turecké záchody - časem jsme si zvykli. Večer nám dokonce ohřála vodu na mytí. Stany byly postaveny s výhledem na Velkou Paklenici. Bylo teplo - spalo se nám krásně.

21.10.2002 (pondělí) Den čtvrtý - Paklenica: Únava

Ráno po snídani jsem z tý ženský vymámila naše pasy a šli jsme do Velký Paklenice. Vstup byl 15 kun. Stoupali jsme úzkou soutěskou mezi nádhernými skalami. Po 2-3 hodinách jsme došli k jeskyni Manita Pec - tam kde Vinnetou zachraňoval příslušníky kmene Asinibojnců, mezi rukojmími byla také Rybana a její manžel, poručík Robert Meryl, jejichž svazek představoval mír mezi bílými a indiány (Vinetou - rudý gentleman. II. díl). Hezčí jeskyni jsem nikdy ještě neviděla, je poměrně prostorná a můžete zde spatřit: stalagmity, stalaktity, stalagnáty…

Po prohlídce jeskyně jsme se naobědvali a Janek si prosadil jít hodinu k nějakému domu. Palec chtěl jít přes prérii, ale neuspěl.U domu Palec honil kočky a my se rozhodovali kudy dá l- Malá Paklenica 3h. Janek chtěl jít na Vaganský Vrch (největší vrchol). V jednu chvíli se nám v lese v listí ztratila značka - Méďa jí našel. Nejhorší byl kopec na malou Močilu. Poněvadž jsme spěchali, protože nás tlačil čas, tak jsem měla docela problém udýchat ten kopec. Nahoře jsme nevěděli kudy jít, značka vedla do více směrů. Po přestávce jsme se vydali jedním směrem, naštěstí správným. Na cestě rostla šalvěj a tak jsme si ji natrhali na čaj. Hardy se lekl pakobylky, která se kochala dalekým výhledem jako my. Zahalili jsme si všechno co šlo, jak průvodce radil. V národním parku Malá Paklenica jsou prý jedovatí hadi a i medvědi.Cesta vedla vyschlým korytem potoka, který o kousek výše zmizel. Malé kamínky se měnili postupně ve větší, skákali jsme nadšením z kamene na kámen. Když se setmělo, radost přestala a vyměnil ji strach. Co bude?

V dáli bylo vidět moře, ještě tak 3 hodiny cesty. Ztratili jsme značku, protože jsme si mysleli, že cesta vede korytem. Obrovské balvany nám zahradily cestu, společně jsme se prodírali nebezpečným terénem. Méďa měl s sebou baterku, která nás vlastně zachránila. Soutěskou jsme postupovali dále dolů. Na jednom místě šel Méďa napřed - prozkoumat kam vede suťové pole. Dlouho jsme slyšeli padat kamení a pak vše utichlo, světlo zmizelo. Volala jsem Méďo! Nic. Několikrát všichni, nic.Až Jožin zařval úplně z plných plic a z dálky a hloubky se ozval vzdálený, tichý hlas - Médi. Cítili jsme nepříjemný pocit strachu, který se jeho zavoláním rozplynul. Méďa žije. Šli jsme suťovým polem dolů za ním. V dálce dole svítilo jeho světýlko. Nešlo nám do hlavy, jak se za takovou krátkou dobu dostal tak dolu. Byli jsme se silami u konce a on nám řekl, že dál to nejde. Šel k němu Palec. Prý tam byla prohlubeň 20 m dolu, tma. I kdybychom svázali oblečení, riskovali bychom životy, někudy musí cesta vést, kudy by šla rodina s dětmi? Každý jsme dostali lok drahocenné vody a vraceli se nahoru. Zpátky to šlo docela rychle. V národním parku se nemá chodit mimo vyznačené cesty. V průvodci bylo napsáno, že si máme co nejvíce částí těla zakrýt , kvůli hadům, štírům a nebezpečným zvířatům.Raději jsme na to nemysleli. Bylo zataženo (9:30h večer), byla temná tma a v dálce bylo vidět moře a světýlka městečka. V tu chvíli bylo dosažení moře něco jako vysvobození, avšak zatím v nedohlednu. Lehli jsme si na obrovský kámen. Palec s Méďou šli nahoru hledat značku. Hardy měl strašnou žízeň. Stopa řekla, že jestli se dostaneme někdy dolu, tak nás obejme. Palec psychicky pomáhal Stopě, bála se. Všichni jsme se báli. V tuto chvíli nesli batohy Palec, Méďa, Janek. Janek měl výčitky svědomí, že za to může on a říkal, že jsme se courali. Pravdu měl v tom, že zpočátku jsme se chtěli kochat přírodou. Palec a Méďa značku našli - byla velká tak, aby ji nikdo nepřehlédl. A co ve tmě?

Cesta odbočila do stráně - Méďa šel vpředu hlídaje si značku, poslední šel Janek.Méďa se vždy ptal Janka "Konec?". "Dobrý", řekl Janek a šlo se dále. Párkrát jsme značku ztratili, hledala se, dokud jsme ji nenašli. Značka bylo malé červené kolečko. Cesta vedla ve stráni nad tím místem, kde jsme se vraceli. Pak sešla dolů a vedla korytem. Mrholilo. V úzké soutěsce byl řetěz. Méďa nám tam všem svítil. Cesta byla nekonečná. Před každou zákrutou jsme si mysleli, že bude poslední, nebyla. Janek si pořád dělal srandu, že chce na Vaganský vrch.

Čas ubíhal, ale ten jsme nevnímali, byli jsme vcelku vyčerpaní. Jožinovi bylo špatně, dostal Méďovu sušenku, napít - odpočinuli jsme si a pokračovali. Teď už vedla cesta nad říčkou. Konečně jsme vyšli z kopců a ocitli se nad vesničkou, už jen 3 km do kempu. Byli jsme rádi,že jsme se z toho dostali, Stopa nás objala, dopili jsme láhev vody (Hardy už byl na prášky) a šli k silnici.Šli jsme roztroušeni a já zjistila, že Hardy zmizel. U blízkého baráku se ozývali rány. Po chvíli přišel Hardy, že viděl pumpu a chtěl vodu, ale že to nešlo (na cizím pozemku). U silnice viděl Car Wash - přešel do půlky silnice, ale nakonec tam nešel. Pak viděl nějakého pána, jak zamyká. Běžel za ním (23:30). Vodu dostal. Bodla, ale odsoudili jeho počínání, takhle v noci otravovat lidi. Stopa, Palec a Méďa zaopatřili (přemístili) čerstvé citróny. V kempu jsme se vykoupali v teplé vodě (děkovali jsme paní, že nám ji zapla dříve něž šla spát). Bylo to moc příjemné po tak náročném dni. Pršelo. Pod stříškou jsme si uvařili večeři a rádi šli spát (do 1 h). Vstávali jsme pozdě, Stopa a já jsme si zabalili a když začalo pršet, tak jsme si sbalily i stan,klukům stany namokly.

22.10.2002 (úterý) Den pátý - Odpočinek - přesun do Zadaru

Po snídani jsme se šli projít k turecké obranné věži a sbírali jsme mušličky a kamínky. Když začalo pršet, šli jsme zpět. Byli jsme celí mokří. Zaplatili jsme za pobyt, pobytovou taxu a za stany. Naobědvali jsme se, sbalili a v 16:34 jeli autobusem v dešti do Zadaru. Velice zajímavé bylo, že každý platil jinak (za batoh- 4 Kuny). Na autobusovém nádraží jsme se vydali jen tak jedním ze čtyř možných směrů. Měli jsme štěstí, poněvadž jsme došli rovnou k moři a shodili batohy na travnatém pobřeží. Šla jsem se zeptat s Hardym po nějakém ubytování. Po anglické domluvě nám paní řekla, že tu žádné problémy s policií nemají a že můžeme na pobřeží klidně přenocovat. Už se stmívalo. Postavili jsme si stany, uvařili večeři a poslouchali uklidňující šplouchání vln (větší než v Paklenici). Nad stany byl svah a na něm osvětlená cestička pro pěší. Kluci záviděli, když se tam procházel nějaký pár, zastavil se pod lampou a… Ale když si nás někdo všiml, dost divně se díval.(Asi tady nejsou zvyklí na chudé Čechy). Odpočívající den byl za námi. Krásný západ Slunce, majáky na Dalmáckých ostrovech, prostě pohoda (zasloužená).

23.10.2002 (středa) Den šestý - Prohlídka Zadaru

Když jsme ráno vstávali, nebylo ještě úplně světlo. Jožin se při vaření snídaně česal a když vracel hřeben do stanu, tak ho hodil.Poněvadž chudáček hřeben dopadl na Palce, měl už předem zaručený konec. Co se stalo? Palec se naštval a vyhodil hřeben ze stanu, nějak si asi neuvědomil, kde jsme spali a tak Jožinův hřeben žblunkl pěkně do moře. Už nevím, zda byl příliv nebo odliv, ale vlny zelený hřeben s gumičkami rychle odnášeli od břehu. Házením kamenů přibližovali Jožin s Palcem hřeben až skoro na dosah, ale nechtělo se jim do moře. Pak stačilo jen pár špatných hodů a mohl se Jožin se svým milovaným hřebenem rozloučit. Pro nás to byla docela velká švanda. Až příště pojedeme do Chorvatska, nemusíme si brát hřeben, máme zde přeci k dispozici jeden erár zelený.

Nasnídali jsme se, zabalili stany. Palec s tyčí od stanu jakoby chytal ryby (škoda, že mi ta fotka nevyšla). Další naše cesta vedla na vlakové nádraží, jehož budova stála hned vedle autobusového nádraží plného různých obchůdků a restaurací. Vlakové nádraží: mrtvo, jedna uklizečka, jedna u pokladny, dvě koleje, jedna mašina, pět vlaků za den. Padlo rozhodnutí, že pojedeme vlakem, protože ho máme čtyři zadarmo a pro ostatní to bylo tak o dvě kuny méně než autobusem. Autobus jezdil prý každých deset minut. Lákaly nás památky ve městě a tak jsme se šli projít, navíc bylo krásně slunečno a teplo. Janek nám u každé památky přečetl něco zajímavého. Informační centrum nám darovalo pěkné letáky, dokonce nás natáčela nějaká cizí televize. Všem se město líbilo, u archeologických vykopávek byl na chvíli rozchod. V jednom klášteru kluci poprosili o vodu, dali nám ji přímo z vlastního pramene. Na kamenné promenádě u moře s výhledem na širé moře a trajekty Jadrania jsme poobědvali. Kluci se vsázeli, kdo za kolik sudů piva skočí v oblečení a v botách do studeného moře. Seděli jsme u parku. Na vedlejší lavičku si sedl mladý páreček… - nedbaje, že kazí mládež. Kluci se začali válet smíchy a tak jsme raději šli dál. Palcovi se líbila značka na nedalekém parkovišti, která nabádá řidiče, kteří neumí parkovat, ať raději parkují někde jinde, jejich autíčko by totiž mohlo žbluňknout do moře.

Takovou značku u nás nemáme (nečekaně). Dále jsme navštívili tržnici. Já a Hardy jsme zde skoupili spoustu mandarinek a různě ukecávali slevy. Dále jsme vráželi do školáků, kteří odlítávali, zvláště od Palce a Jožky. Vybrakovali jsme poštu a u podchodu před nádražím nás opět oslovil pán prodávající zde mandarinky, stylem vitamíny s přízvukem na třetí slabice. Kdo by se nezasmál?

Nádraží vypadalo jako ráno, vlak měl zpoždění. Nakoupili (vykoupili) jsme si na nádraží místní chleby (jako veky)- chleby je chorvatsky kruh. Přijel vlak, vystoupili lidi a mohli jsme jet.Všichni jsme ozkoušeli toaletu. Obdivovali jsme okolí - rozstřílené baráky, školka v nádražní budově, nové domky. Jeli jsme do Kninu, ale výpravčí mluvil pořád něco o nějakém druhém vlaku. Moc jsme mu nerozuměli, protože strašně mlel. Na kolejích a v okolí ležel vykolejený nákladní vlak a tak jsme museli přestupovat do jiného vlaku.Navštívili jsme jediný supermarket v Kninu, prošli město a když jsme zde nenašli nic zajímavého (až na hrad kam se mnou nechtěli, protože byl neosvětlený, a na řeku Krku), tak jsme skončili v místní hospůdce. Sedělo se venku a točili tam Ožujsko. Potom začalo pršet a tak nad nás hostinský natáhl plachtu. Pak nás omrzelo sedět čtyři hodiny venku nad jedním půllitrem a tak jsme se přesunuli do trochu teplejšího nádraží. Dali jsme se do vaření šalvějového čaje. Pak k nám přišli policajti - aby nás legitimovali, tak jsme nenápadně zakrývali plynový vařič. Když jsme se šli kouknout na nádražní záchůdky, tak nám bylo na zvracení, zvláště Stopě. Usnula jsem těsně před příjezdem vlaku a tak jsem potom byla velmi mimo. Nechtěla jsem namoknout a tak jsem se schovala pod střechou na peróně a Palec mi pak říkal , že už všichni byli v kupé .Jenže já čekala na to, až to najdou, aby mi nemokl svetr. Asi to byl mikrospánek, nevím. Šoupli mě do kupé k nějaké ženské, která se líně stáhla. Šla jsem na záchod a čekala , až se vlak rozjede (stáli jsme asi 20 minut). Když jsem cestou zpátky procházela kolem kupé, kde byl zbytek expedice, prý jsem vypadala jako spící pana a táhla za sebou toaleťák. Mohli se prý utlouct smíchy. Palec šílel co to se mnou je. Byla jsem holt unavená. Naši známí policajti prošli vlak a rozjeli jsme se směr Vrhovine.

24.10.2002 (čtvrtek) Den sedmý - Spánek a přesun do "Plitvic"

Ve 3:30 jsme vystoupili z vlaku, pršelo. Šli jsme v dešti po silnici za vesnici. Asi po dvou kilometrech tam stál opuštěný baráček.U něho bylo bahno a tak jsme šli za silnici na druhou stranu, kde byl háječek stromů. Jen co jsme postavili stany, déšť zesílil v prudký liják. Spalo se krásně a dlouho. Když jsem se probudila, Stopa si zapisovala. Venku strašně lilo, ale Stopu to neodradilo a i přesto vykonala svou potřebu. Dala se do vaření polévky, já ji podporovala vleže. Naším hovorem se probudili kluci a protože se mi nechtělo vstávat, tak jsem nakonec byla poslední. Zjistili jsme, že jsme spali poblíž další vesničky. Vyrazili jsme směr Plitvice. Cesta vedla po silnici a časem přestalo pršet. Cedule u silnice nás upozorňovala na výskyt medvědů. Hledali jsme odbočku na Plitvice Nemohli jsme ji najít a tak jsme se najedli a pak jsme zjistili, že jsme to přešli. Opět jsme se rozdělili po dvojicích a dohoda zněla - sejdeme se v Plitvicích. Na to se Stopa zvedla a stopla auto (napoprvé), tentokrát měli štěstí, odjela s Palečkem. Já a Hardy jsme se vraceli zpět a doufali, že něco stopneme. Naštěstí se nám to povedlo a jedno auto nás odvezlo do údolí. Tam jsme stopli chlápka, co jel do Záhřebu na koncert ZZ top. Když jsme vystupovali z auta, tak nám dal plechovku piva.

U vstupu číslo 2 mávali na nás Stopa s Palcem, abychom věděli, kde vystoupit. Když se setmělo (a to celkem brzy), šli Stopa s Palcem zjistit nějaké informace a my hlídali a mrzli u silnice. Poté co se vrátili, šla jsem s Hardym ke vstupu 1, abychom se zahřáli (2 km). Tam nám hlídač řekl, že mají v kempu zavřeno, protože už je po sezóně a že máme jít do hotelu, tam prý mají volno. Také řekl, že vstup 2 je mimo provoz. To bylo poznat ve vybydleném obchodě, kde zůstal jen nepořádek a alkohol. Po krásné srbské domluvě jsme se vrátili zpět po tmavé, úzké a nebezpečné silnici ke vstupu 2. Mezitím se Stopa s Palcem domluvili s místním hlídačem. Na tom že nás nechá přespat v budce na nářadí. Vzhledem k tomu, že byla zima, pustil nás k sobě do hlídací budky, kde bylo příjemně. Za nějakou dobu přišli Méďa, Janek, Jožin - šli totiž pěšky. Uvítali, že máme kde spát a nemusíme utrácet za kemp. Když jsme se ubydlovali v budce s kartonem na zemi, kýbly, kolečkem, závorou a nářadím, přiběhl k nám hlídač a křičel "Policie, policie." Zhasnul nám a my zmlkli. Přijeli ho zkontrolovat. Připadali jsme si jako Ukrajinci. Vtěsnali jsme se do malé kůlničky v přesvědčení, že je lepší spát namačkaný jako sardinka, než v lese s vlky a medvědy. Sice se nedalo otáčet a hýbat nohama, ale aspoň něco. Myslím, že v šest hodin nás probudil, za chvíli mu končila směna. Naštěstí nepřišel o práci.

25.10.2002 (pátek) Den osmý - Prohlídka jezer

Ještě za tmy jsme se přesunuli ke vstupu s pokladnami. V altánku jsme si uvařili snídani a dobalili batohy. Když se rozednilo, přečetli jsme si informační tabule, Stopa učila Hardyho tancovat a použili jsme čerstvě otevřené a vytřené WC. Když v 8 hodin otevřeli pokladnu, koupili jsme si dětské vstupenky za 40kun, jen Méďa dospělou(za 70 kun). Vláček ke stanici 3 jel až v 9 hodin a tak jsme dále čekali. Mezitím přišla skupina Japonců či co a jeden důchodce se s námi začal vybavovat - anglicky. Vyprávěl, kde už všude byl. Potom nás už konečně vláček odvezl k jezerům. První jezero, které jsme navštívili, bylo Proščansko jezero. Další s vodopády u cesty bylo Ciginovac. S velikými vodopády po pravé straně bylo Okrugljovak Veliko a Malo. Líbila se mi chladná průzračná voda, chodníčky mezi jezery, krásné rybičky a třpytící se mince v hlubokých jezírcích. Vše působilo velice uklidňujíce na mysl: zpěv ptáků, šum vody, chladivé sluníčko, někde padala voda až na dřevěný chodníček, překrásné vodopádky, vodní květiny, prostě to byla nádhera. Jezero Galovac zasahovalo částečně až do cesty. Nad jezerem Gradnisko byl veliký vodopád a dřevěný chodníček se proplétal mezi vodopádky a podél byly stromy se jmelím. Podél tohoto jezera, které zarůstá jsme došli k molu. Po chvíli jel parníček po jezero Kozjak k přístavu č.3.

Tam bylo občerstvení, prodej sýrů a štrůdlů, informace, suvenýry a turecké WC. Po malém obědě jsme pokračovali podél jezera Milanovac. Další bylo malinké jezírko, které končilo kaskádami, které ve filmu Vinnetou - poslední výstřel představovaly Medvědí řeku, kde se Vinnetoua snažila polapit Rollinsova banda. Další jezero už bylo konečně Stříbrné jezero - sen všech nadšenců Vinnetoua. Zde byla i jeskyně strážce pokladu a průchod skalní rozsedlinou (ve filmu jediný přístup ke stříbrnému jezeru) nahoru na překrásnou vyhlídku. Když jsme šli dolu, zaujal mě ve skále tmavý otvor. Sehnala jsem baterku a šla myslím s Méďou a Jožinem dovnitř. Bylo vcelku dlouhá, na stropě visel netopýr a krápníky. Byla opravdu nádherná a vlhká. Pak jsem do ní zavedla ostatní s pořádnou baterkou a ještě počkala na Stopu, jen Palec byl líný vrátit se ke skryté jeskyni. Za Stříbrným jezerem jsme odbočili doleva a naskytl se nám pohled na obrovský Veliký vodopád (Veliky Skok (Padající vody)). Když jsme se nasytili pohledem, vraceli jsme se do vstupu 1. Cestou nás uchvátil pohled na vodopády pod námi a tak jsme je z kamenné vyhlídky hypnotizovali a obdivovali.U vstupu jsme zjišťovali informace o odjezdu autobusů směr domů. Stopa, Jožin a Hardy měli jet druhý den z "Plitvic" autobusem zpátky do Prahy. Zde zjistili, že tato vesnice neexistuje a doufali, že autobus pojede z jednoho z místních vstupů. Také jsme se dozvěděli, že zde promítají filmy o jezerech a tak jsme si to naplánovali na další den. Chlap na informacích nám řekl, že ten autobus do Vrhovine jede. Ale nevěděl v kolik, ani v Záhřebu, kam volal, to nevěděli. Odebrali jsme se pod altánek, protože začalo drobně pršet. Vstup uzavřeli. Navečeřeli jsme se a čekali na tmu. Když se setmělo a ochladilo, začal mít hlídač u vstupu 1 kecy. Odebrali jsme se ke vstupu 2 - k našemu hlídači. Cesta s batohy podél cesty byla opět nebezpečná, moc příjemné je totiž, když vás auto osvítí (oslepí). U vstupu jsme se dočkali nemilého překvapení, hlídač nebyl sám. Nějak si to rozmyslel, nechtěl nás tam pustit. Hardy šel vyjednávat. Po delší době přišel s tím, že kamarád hlídače jde pro policii, aby rozhodli, protože nechtěl být vyhozen kdyby na to přišli. Po dlouhé době přijel jeden člověk (hasič), bylo domluveno, že můžeme přespat v letní restauraci - v altánku na měkkém listí. Oddychli jsme si, protože jsme neplatili žádnou pobytovou taxu a tudíž jsme se báli policie. Šustivé listí s vlastním hlídačem a střechou nad hlavou, to je přeci komfort. Unaveni jsme brzy usnuli.

26.10.2002 (sobota) Den devátý - Jezera - "procházka do Vrhovine"

Hlídač nás vzbudil před 7 hodinou. My jsme se zabalili. Když má někdo razítko z kempu na vstupence, tak platí 2-3 dny. My jsme ji tedy měli neplatnou, protože kemp byl už zavřený. Vydali jsme se s batohy ke stanici 3. Cestou nás předjeli jen popeláři a čističi jezer (jeden z nich vypadal jako Lauer). Už se rozednilo, nasnídali jsme se v posezení u cesty. Rozhodli jsme se projít jezera horem a podívat se na vše z vyhlídek a projít to, kde jsme ještě nebyli. V lese bylo spoustu listí a konečně jsme viděli něco jiného než jen vodu. Dokonce jsme se i ztratili v jednom mlází. Výhled byl opravdu pěkný, i když foukal studený vítr. Pak jsme nějak sešli z cesty a sešli k jezeru, kde jsme potkali skupinu Čechů. Za chvíli odjížděl parníček, ale padlo rozhodnutí, že půjdeme kolem Kozjaku pěšky. Kopali jsme do listí jako malé děti. Někde byla voda až v cestě. Svítilo slunce a šlo se krásně. Byla to zrovna taková chvíle, ve které člověk ze všeho cítí ten mír, klid a pohodičku, která tam panuje. Jezero mělo zdlouhavé zálivy. Obědvali jsme opět u přístavu 3 - u stolu. Další jezera jsme opět brali z výšky. Na stromu byla šipka Plitvice a tak se tam šla Stopa s Jožkou podívat. Mezitím si Janek sundal ze stromu ceduli - zakázáno ložiti vatru - prostě zákaz rozdělávání ohně a my se kochali pohledem ze skály. Stopa s Jožkou zjistili, že opravdu vesnice neexistuje, že je rozbombardovaná a že tam asi autobus zajíždět nebude. Opět jsme se kochali Stříbrným jezerem i s jeskyní, Velkým vodopádem, ale tentokrát z ptačí perspektivy. Naposledy jsme načerpali energii a krásu tohoto nádherného okolí vodopádů a jezírek, vyfotili pár posledních fotek a mlčky stoupali ke vstupu 1. Zde jsme skoukli video o Plitvických jezerech. Bylo chorvatské, s anglickými titulky a my jsme si to překládali do češtiny. Video se nám všem líbilo, bylo to tak nějak shrnutí všeho, co jsme viděli a také pěkné záběry, jak to tam krásně vypadá v zimě. Naposledy jsme si sedli do altánku a uvařili si. V 17:05 nám měl jet autobus do Vrhovine, stáli jsme tam dlouho, ale nejel. Posílali jsme Jožku i Palce na informace, ale ten chlap se jen vykrucoval (byla to jeho chyba, protože jak jsme pak zjistili, ten autobus nejel v sobotu). Tak jsme mu řekli, ať nás odveze on, když udělal chybu. Řekl nám, že má nemocnou rodinu - a odjel. Palec lámal rodinu Čechů, která tam právě dojela, ale ten pán nás nechtěl odvést, ani Italové(za peníze). Snažili jsme se stopnout nějaké autobusy, ale zadarmo ani kuře nehrabe. Rozloučili jsme se s autobusovou skupinou, těm to jelo asi v jednu (až do Prahy). Šli jsme ke vstupu 2 (2 km) a naposledy stopovali. S Jankem jsme stopli autobus až do Záhřebu, ale když tam naběhli Palec s Méďou, tak se jich asi řidič leknul a odjel. Zklamáni jsme zůstali stát na silnici. Mělo to ale jednu výhodu, aspoň Janek nepřišel o čelní baterku, která mu venku spadla.

Opět jsme si (aspoň já) sáhli na dno svých sil. Místo spaní, po celodenním chození po jezerech, nás čekalo 25 km na vlak do Vrhovine. Od druhého vchodu jsme vyšli ve 20 hodin. Až na konec Prosčanského jezera to bylo prý 7 km. Šli jsme šustivým listím a obávali se medvědů a vlků. Ve vesnici jsme si sedli na silnici a za svitu měsíce pojídali energetické hrozinky. Dalších 5 km vedla cesta do kopce na křižovatku, kde jsme už před pár dny byli.Na křižovatce byla další pauza, snědli jsme moje müsli a dopili vitamíny R (rum). Musím říct, že kluci byli ohleduplní a přizpůsobili krok nejpomalejšímu, tedy mě. Silnice vedla z kopce a ve vesnici na nás štěkali psi. Pak jsme procházeli další vesnicí, ve které byl chladící box se sýry a štrúdly, kousek za vesnicí jsme si opět odpočinuli.

27.10.2002 (neděle) Den desátý - bufeti - cesta domů

Nohy nás už všechny boleli a šli jsme (já) silou vůle. Každá nerovnost na cestě byla cítit. Když jsme se třeba na chvíli zastavili, trvala dlouho, než se nohy rozešli. Už jsme věděli, že vlak stihneme. Na nádraží ve Vrhovine jsme byli ve dvě hodiny - po šesti hodinách cesty. Také jsme už věděli, že druhá skupina sedí v autobuse a tak jsme jim taky poslali zprávu. V čekárně na nádraží jsme si uvařili polévky a kvůli lihu jsme museli otevřít dveře do studené noci. S nádražákem jsem mluvila německy. Řekl mi, že vlak jede ve 3:30, on se totiž posouval čas, tak podle starého času jel ve 4:30. Museli jsme tedy čekal o hodinu déle.Jedli jsme uprostřed čekárny jako správní bufeti. Než se uvařila polévka, chvíli jsem spala. Potom usnul Méďa a Palec, poloviční dřímota je nejhorší, když víte, že spát nemůžete. V rozespalosti je člověku největší zima. Pak přijel vlak a my našli kupé s jedním pánem. WC vítalo. Když si zapálil, začala jsem kašlat a chtěla jinam, kluci řekli, že můžu být ráda, že sedím. Přestala jsem reptat a usnula. Před Záhřebem jsem viděla, že ten chlap kouří venku. V Záhřebu jsme byli po 7 hodině. V 8:24 jelo IC do Vídně. Vydali jsme se do ulic hledat pekařství. Daleko od nádraží mělo jedno otevřeno - v neděli od 7 hodin. Koupili jsme si chleby-kruhy + další pečivo = Méďa dva kruhy, já taky, Palec a Janek tři kruhy. Už jsme totiž neměli nic k jídlu. Ve vlaku jsme našli volné kupé. Bufet začal. Kolemjdoucí se smáli, když viděli, jak všichni chroupeme 70 cm dlouhý chléb.

Na hranicích jsme dostali razítka. Většinu času jsme prospali. Ve Vídni jsme přestoupili a dále pokračovali do České republiky. Naše průvodčí byla přehnaně aktivní, když jsme jedli, popřála nám dobrou chuť. V České Třebové vystoupil Méďa. Když průvodčí před Prahou hlásila, že zastavíme, šel kolem zrovna Palec. Říkal, že jí chtěl do toho mikrofonu zařvat. Škoda, že to neudělal. Jen co jsme vystoupili (19 hodin), přijel na vedlejší kolej vlak do Ústí-IC. Nastoupili jsme a jeli domů. Ve vlaku jsme opět usnuli, jen Palec zůstal vzhůru. Vzbudil nás v Lovosicích a u Střekova, ale mi usnuli. Na hlavním nádraží jsme vypadli z vlaku, nic tam naštěstí nezůstalo. Doma jsme byli po deváté hodině.

Myslím si, že tato Jankova akce byla velmi náročná a příkladná, abychom se příště vyvarovali chyb, jako je třeba špatná mapa. Na této expedici se nám podařilo poznat zemi Chorvatsko z trošku jiného pohledu, než jsou prosluněné pláže, moderní hotely a městečka s nočními diskotékami a kluby. Naproti tomu jsou v Chorvatsku totiž chudá městečka, poničené okolí od války, která zde byla před deseti lety, domy, které se teprve opravují a nádherná skalnatá krajina kontrastující na jihu s azurovým mořem. Chorvatsko doporučuji k návštěvě všem, kteří rádi cestují.

Zleva: Janek, Méďa, Paleček, Komtesa... ... Jožin a Hardy

ZAJÍMAVOSTI Z PRŮVODCE

Starigrad a NP Paklenica

Letovisko při jadranské magistrále. Pláž Pisak s mělčinou, nejdelší na pobřeží. Na mysu Stara Kula zbytky protiturecké obranné věže Večka Kula ze 16. stol.. Poblíž předrománský kostelík sv. Petra z 10.stol. Zbytky římské nekropole z 1. a 2. stol. U kostela 20 stécků, tj. náhrobních kamenů členů sekty bogomilů. Největší přitažlivost: Národní park PAKLENICA. Chráněné území (1948), vyniká divokou, nedotčenou přírodou. (lesní porosty, krasové jevy) Je součástí pohoří Velebit, centrum parku tvoří dva mohutné kaňony - Velká a Malá Paklenica.

Velká Paklenica

Strmé skalní stěny svírající koryto stejnojmenného potoka, v létě vysychá, stejně jako všechny prameny. Za impozantní skálou (Anicin Kuk-714m) se kaňon rozšiřuje, nachází se zde rozlehlá louka a ve skalách několik jeskyň, z nichž největší je Manita Pec (dlouhá 175m). Právě zde byla natáčena značná část přírodních záběrů pro filmy o Vinnetouvi.

Malá Paklenica

Velkolepá, divoká, bez cest. Jde se přímo říčním korytem, dno kaňonu je zavaleno obrovskými kameny, jde se přímo korytem potoka.V horském terénu je hodně jedovatých hadů, ukrytých v nízkých keřích, stromech. V létě zde hrozí silná dehydratace.

NP Plitvická jezera

Soustava 16 jezer, která jsou propojená vodopády a kaskádami. Plocha 295 km2. Založen 1949, UNESCO - 1979. Jezera jsou obklopeny zalesněnými kopci. Soustava se dělí na dolní (4 jez.) a horní (12 jez.). Jezera leží ve vápencové proláklině, neustále se mění narůstáním travertinových hrází na terasách, erozí travezinových bloků aj. Terasy vznikají působením unikátních bakterií žijící v mechu a trávě na terasách. Bariéry rostou o 3 cm za rok. Zajímavé je, že na 1 straně rostou rychleji než na druhé. Vody jezer mají různou barvu - od smaragdově zelené do sytě modré. U dolní části je 20 krasových jeskyň (pro veřejnost nepřístupné). Jezera propojena vodopády, nejkrásnější je Sastavci 49 m, nejvyšší je 78 m vysoký. Padá tudy říčka Plitvice, podle níž se jezera jmenují. Lesní porosty - z nejzachovalejších v Evropě. Vzácná květena. Roste zde velká spousta endemitů, např.42 druhů orchidejí či 16 druhů lilií. V lesích žijí medvědi, vlci, rysi, také spousta vysoké a černé zvěře. Jezera jsou bohatá rybami a raky.

Dana Waldsteinová - Komtesa
info o autorovi | poslat vzkaz

Zpět
© 2004 Roverský kmen Neštěmice | rs.nestemice@centrum.cz | Na hlavní stranu