Vandr na Ašsko 27. - 31.10.2004

Když se na táboře v Kryštofových Hamrech v létě 2004 dával dohromady střediskový program, úmyslně se vynechal prodloužený víkend okolo 28. října, aby se mohla udělat velká roverská akce, zatím blíže nespecifikovaná. Postupem času se její organizace ujal Světýlko a pojal jí jako vandr do západních Čech, konkrétně do západních Krušných hor. Sice jsme nakonec v Krušných horách moc nepobyli, ale jinak se celkem trefil.

Náš nocleh na Komorní hůrce

Den první - Cesta

Jedním z velkých problémů tohohle vandru byla předpokládaná neúčast většiny lidí z kmene. Že ale budu odjíždět z hlavního nádraží v Ústí nad Labem úplně sám mě nenapadlo. V Duchcově přistoupili Světýlko s Aničkou (Andy) a tím byl náš expediční tým kompletní. Cesta bylo dlouhá a vyčerpávající, protože z Chomutova do Karlových Varů byla výluka a v autobuse se nám pěkně zvedal žaludek. No nakonec jsme to ve zdraví přežili a dokodrcali se do Chebu, který nás přivítal klobásami a ďábelskými toasty v jedné fajn country hospůdce. Tam jsme také doladili poslední detaily a dohodli náš první cíl - Komorní hůrku, nejmladší sopku v naší republice, na kterou se obzvlášť Světýlko velmi těšil. On vůbec celých pět dní opěvoval krásy této části země, asi abych neříkal že to byla akce na houby. No, nebyla no.

Takže ta sopka: v pět hodin odpoledne jsme vyrazili z Chebu, prošli se kousek podél vodní nádrže Skalka a už skoro za tmy vyšplhali na malý nenápadný kopeček vedle nově postavené rychlostní komunikace. Celý kopec je přírodní rezervací, což nám nezabránilo v postavení stanu na jeho vrcholu. Drželi jsme se zásady, že je lepší spát na cestě než hledáním lepšího plácku znehodnotit kopec ještě víc. První noc byla ze všech zdaleka nejstudenější, především díky listí na kterém jsme spali a faktu, že tělo se potřebovalo aklimatizovat. Přeci jen šli ráno teploty hodně k nule.

Hrad Ostroh

Den druhý - v hradě i podzámčí

Ráno přišel čas prozkoumat sopku. O co jde - není to vůbec žádnej zázrak, zvlášť pro nás co žijeme v srdci Českého středohoří. Jedná se o opravdu malinký kopeček v nudné krajině. Zajímavá je ale historie týhle kupky, a to protože sehrála významnou úlohu při formování teorií o původu vyvřelin jako je čedič, znělec atd. Tenkrát nebylo důkazu, že tyto horniny jsou sopečného původu. Ten podala až Komorní hůrka, kterou navrtali a uprostřed našli jícen tvořený čedičem. Tím to bylo vyřešené a věc kterou dnes bereme za samozřejmou se mohla zapsat do učebnic geologie.

Po důkladné obhlídce jsme se vydali směr hrad Ostroh. Po celkem složitém výstupu jsme si ho zběžně prohlédli z nádvoří, kam se mohlo zdarma, a pokračovali dál k obci Libá. Cestou jsme se najedli, ale jinak se nic zajímavého nedělo. Teda kromě nekončících hovorů na důležitá témata, kterých bylo za celou dobu opravdu požehnaně. Někdy odpoledne jsme dorazili do Libé, kde stojí poměrně velký zámek, z velké části zchátralý. Tento fakt nadchnul Světýlka, který se vydal celou stavbu prozkoumat. Vrátil se v pořádku, že je to tam prý hezký, ale někdo tam chodil a tak raději utekl.

Torzo zámku Libá

Po krátkém občerstvení nás čekala cesta směrem k Aši. Zabalili jsme to asi 4 km před městem. Tentokrát se spalo náherně, protože v mechu a na jehličí je to lepší než v listí. Málem bych zapomněl, že Světýlko chtěl cestou prolejzat nějakej starej panelák a my jsme mu to s Aničkou zakázali a tak byl na nás naštvanej. Nebyl důvod, protože to opravdu nestálo za to:o)

Den třetí - Háj

Po snídani jsme pokračovali po staré signálce do Aše, která nás překvapila tím jak je hnusná. V domnění že jdeme stále směrem k centru jsme město brzy prošli a začali stoupat na vrchol Háj, nejvyšší vrchol české části Smrčin (pohoří). Ačkoli má přes 700 metrů, bylo to v pohodě, protože i okolní krajina leží ve velké nadmořské výšce. Na vrcholu je známá rozhledna ze které byl poměrně solidní výhled k nám i do Německa. Vstup byl zdarma:o)

Z Háje jsme pokračovali do Podhradí, kde se měli nacházet trosky dvou zámků a jednoho hradu, unikátní kostel atd. Od prvního dne nás Světýlko ujišťoval, že to je jeden z vrcholů vandru a ať se koukáme těšit. Bohužel jsme mu uvěřili, protože ve výsledku to taková sláva nebyla. Z hradu sice zbyla hezká věž a ze zámků pár zdí, ale jinak nic zajímavého. Kostel, v jehož interiéru nebyl použit ani jeden hřebík, byl zavřený, a tak se většina vzpomínek na Podhradí váže spíše k vydatné porci klobás v místním hostinci.

Rozhledna Háj u Aše

Kousek za vesničkou jsme si ustlali. Byli jsme hned vedle hranic, protože v sobotu nás čekala cesta do Německa.

Den čtvrtý - deutschland v dešti

Ráno nás probudil déšť. Probudil nás i dopoledne a tak jsme se tedy rozhodli pokračovat. Vypadalo to celkem dobře, protože pršet přestávalo. Podle mapy jsme měli pokračovat lesem na severovýchod a po cca jednom kilometru narazit na německou značenou cestu. Po 25 minutách chůze se nám to zdálo nějak divný, ale přesto jsme pokračovali dál a dorazili do nějaké vesnice, která, jak se později ukázalo, byla proti plánu česká. Naštěstí jsme si moc nezašli a hodná paní nás nasměrovala přímo přes hranici. Teď už se nám přechod vydařil a my mohli sklesat do lázeňského města Bad Elsteru. Cestou jsme opravdu nechutně zmokli. Nebylo to zrovna dobře, protože nás čekala ještě dlouhá cesta. No nakonec se počasí umoudřilo a další spršku nám nepřichystalo.

Teď by asi stálo za to říct, kam že jsme to vlastně v Německu cestovali. Anička celý jeden rok pracovala jako dobrovolnice u jakéhosi německého občanského sdružení, zabývajícího se biozemědělstvím, péčí o krajinu atd. No, a tak dohodla, když už tam poblíž budeme, že bychom mohli přespat v jejich sídle, bývalé zemědělské usedlosti ve Wernitzgrünu. Z Bad Elsteru to tam bylo asi 15 km, které jsme nakonec ušli, i když už to nebylo tak jednoduché jako v předchozích dnech, protože to byl samej kopec a voda. Kolem půl páté jsme na Riedelhof (tak se tomu baráku říká) dorazili. Měl nás přivítat šéf sdružení, jakýsi Christoph, ale ten musel odjet, a tak nás pustili dál dobrovolníci (spíš dobrovolnice) jejichž jména už si nepamatuju:o) Byly dvě, jedna Češka a jedna Němka.

Dvůr na Riedelhofu

Ono to vůbec bylo vtipný. Představte si, že by na vaší základnu někdo přijel, že tam má dohodnutý spaní, že tam kdysi dělal a kdesi cosi, vy jste mu uvěřili a nechali ho ubytovat, usušit, sníst něco dobrýho, vypít čaj a ještě si s ním do půlnoci povídat. Tak to totiž vypadalo. Celkový dojem byl velmi dobrý a oprávněně to můžu nazvat vrcholem Světýlkovo akce. Riedelhof vypadá moc hezky, jestlipak na tom bude takhle jednou Labská chata... Jedná se o komplex několika stavení s výstavním a přednáškovým sálem, dílnou, pokoji atd. Na nějaký občanský sdružení hodně hezký. V Německu to asi chodí trochu jinak:o)

Každopádně, po důkladné prohlídce jsme si dlouho do noci povídali s tím, že druhý den ráno se musí brzy vstávat, protože se bude konat slavnost (Den reformace či co).

Den pátý - konec

Vstávali jsme kolem sedmé hodiny (posunoval se čas, takže vlastně až v osm, tedy poměrně odpočatí). Konečně dorazil i Christoph, ale na nic neměl čas, takže jsem mu jen dvakrát podal ruku (na uvítanou a na rozloučenou). Slavnost vypadala tak, že lidé z okolí navezli své produkty, které prodávali, mohli si dát v hospůdce párek a překapávaný kafe, anebo si nechali určit odrůdu jablek. S něčím jsme pomohli, ale kolem jedenácté jsme se museli odebrat na vlak do Lubů, což je opět v Čechách. Návštěvu rezervace SOOS jsme vynechali. Holt někdy příště.

Návrat domů proběhl v pohodě, dorazil jsem kolem páté odpolední.

Akce to byla hodně dobrá, obzvlášť Německo stálo za to, ale i nejmladší sopka a Háj si našla své fanoušky. Škoda že nás nebylo víc.

Jiří Škoda - Zip
info o autorovi | poslat vzkaz

© 2004 Roverský kmen Neštěmice | rs.nestemice@centrum.cz | Na hlavní stranu